Harry James Potter a James Potter - Beránek v rouše vlčím

34. kapitola – Beránek v rouše vlčím


Harry překvapeně ztuhl a srdce mu začalo bít neuvěřitelnou rychlostí. Uklidni se! To zvládneš! Ujistil sám sebe.
„Dobrý večer,“ pozdravil poté chladně.
James se na něj rozzuřeně podíval, chytil ho za hábit a vtáhl ho dovnitř, kde ho okamžitě pustil a zamířil na něj hůlkou.
„Jak jsi se k němu mohl jen vrátit?“ zakřičel, „to ti nevadí, že jsi tím pohřbil celé kouzelnické společenství?“
„A víš, že ani ne,“ usmál se vražedně, „já jsem se prostě takto rozhodl! Chtěli jste přece ode mě, abych tu pitomou válku ukončil, ne?“ podotkl.
„Ale ne takto!“ zavrčel James, „měl jsi ho zabít a ne se stát jeho synem!“
„Proč bych zabíjel někoho, kdo mi nabídl všechno, po čem toužím, a ještě mnohem víc?“ zeptal se s úsměvem. Protože mi neustále ničí život!
„Ty se ptáš proč?“ zvolal nevěřícně, „vždyť stojí za vraždami stovek lidí, a taky Lillyinou!“
„Ne, lidí, ale nečistých!“ odporoval mu, „a co se týče té tvé mudlovské šmejdky, tak ta si za svoji smrt může sama! Kdyby otci uhnula, ještě by žila!“ vyštěkl chladně, ale poté si uvědomil, co pronesl. U Merlina! Jak jsem mohl-
Vzápětí se, následkem Jamesovy neovladatelné zuřivosti, všechny skleněné věci, včetně oken, prudce roztříštily. Dříve než Harry stačil kolem sebe vyčarovat štít, pár střepů ho ošklivě škráblo na tváři, ale on sám ani James tomu nevěnovali pozornost.
„Jak sis jenom mohl dovolit mluvit špatně o ženě, která ti dala život?“ propaloval ho rozzuřených pohledem.
Harry se chladně rozesmál, ale poté se ušklíbl.
„Jak by mohla být má matka, když jsem Zmijozel?“ zeptal se posměšně, „můj rod se spodinou nezahazujeme, na rozdíl od jiných,“ dodal s úsměvem.
„Ty jeden arogantní spratku, co si to o sobě k sakru myslíš?“ vybuchl, „vždyť před rokem-“
„Před rokem jsem byl jen naivní nebelvírský idiot, který si myslel, že jeho otec je ten nejlepší člověk na světě!“ skočil mu naštvaně do řeči Harry, „ještě, že mi Voldemort otevřel oči! Ty jsi totiž jenom lehkovážný sobecký lhář!“ vmetl mu do tváře, „to tvou vinou zemřela maminka a taky jsi zodpovědný za to, co se ze mě stalo! Takže mi přestaň cokoliv vyčítat!“ vykřikl, co ho už dlouho tížilo na duši, „tak a teď si vytáhni tu svoji milovanou vodku a jdi se opít do němoty!“ navrhl mu krutě, „v tom jediném jsi dobrý!“ dodal.
James se neudržel a odhodil Harryho kouzlem až ke dveřím. K sakru! To jsem nechtěl! Pomyslel si a vydal se k němu.
„A to si říkáš čestný Nebelvír?“ zeptal se pohrdavě Harry, „ani pravdu snést nemůžeš!“ podotkl a namáhavě se zvedl ze země.
„Harry, já-“
„Já nejsem žádný Harry!“ ohradil se, „jmenuji se William Christopher Gaunt!“
„Jak chceš!“ zavrčel naštvaně, „aspoň už moje příjmení nebude znečišťováno takovým krvežíznivým Zmijozelem!“
„Díky, za poklonu,“ usmál se Harry vražedně.
James se na něj znechuceně podíval.
„Pomyslel jsi vůbec na Ginny? Vždyť jsi jí svým rozhodnutím zničil život!“ dorážel na něj.
„To si myslíš jenom ty,“ ušklíbl se, „ona je úplně jiného názoru,“ usmál se, „nebo spíš stejného jako já.“
„Jak by taky ne, když jsi ji vrátil ty zatracené plameny do očí!“ vykřikl rozzuřeně, „to jsi od ní nemohl dát ty svoje krví ušpiněné ruce pryč?“
„Jistěže, ne!“ vykřikl, „možná, že se ti to zdá neuvěřitelné, ale já ji stále miluji!“
„Tak ty ji miluješ, jo?“ podotkl jízlivě, „to by ti neuvěřilo ani malé děcko! Určitě ji chceš jenom kvůli tomu, že je čistokrevná a schopna porodit ti zdravého zmijozelského dědice!“
„To není pravda!“ vykřikl Harry rozzuřeně.
„Ale je! Ty sám jsi to Voldemortovi tak řekl!“ vyštěkl vítězně, „a až ho budeš mít, jednoduše ji zabiješ, aby sis mohl užívat se Smrtijedkama, hlavně s Lestrangerovou!“ obvinil ho, aby ho zranil.
„To nikdy neudělám!“ zakřičel Harry, prudce oddechujíc.
„Stejně jako jsi říkal, že se nikdy nepřidáš k Voldemortovi!“ týral ho.
„To je něco úplně jiného!“ zoufale se bránil, „ji miluji a nedokázal bych ji ublížit!“
„Vážně?“ zeptal se sarkasticky, „pokud si vzpomínám, tak jsi ji už jednou uhodil!“
Harry se zarazil a vražedně se na něj zadíval.
„Výborně se ti povedlo vyvést mě z míry, ale to už se vícekrát nestane!“ zavrčel chladně, „teď už mi konečně řekni, jaký je ten trest, ať odtud mohu, co nejdříve vypadnout!“ přikázal mu.¨
„Jak si přejete, velevážený pane,“ pronesl James ironicky a zlehka se mu poklonil.
Harry se na něj podíval se zdvihnutým obočím. Tak tuhle tátovu stránku ještě neznám! Zajímavé!
James mávl hůlkou a na jedné z lavic se objevilo spousta pergamenů, brk s kalamářem a jedna velmi tlustá stará bichle.
„To si snad děláš srandu!“ vyhrkl Harry.
„Jistěže ne,“ řekl mu sladce, „hezky si sedneš na židli a budeš opisovat Školní řád.“
„Za měsíc to nestihnu!“ zavrčel.
„S tím jsem počítal,“ usmál se škodolibě, „proto jsem se s profesorkou McGonagallovou dohodl, že si svůj trest, který si od ní dostal, odkroutíš tady,“ oznámil mu.
„Cože?“ vykřikl rozzuřeně, „no, skvělé!“ propaloval ho naštvaným pohledem, „chceš mě mít aspoň takto pod kontrolou, že?“ dovtípil se, „jak ubohé!“ prohlásil znechuceně.
„Mysli si, co chceš,“ odbyl ho James, „tak začneš už s tím?“
„Ano!“ vyštěkl, sedl si za lavici a otevřel knihu.
„A nepokoušej se používat jakákoliv kouzla, protože ti to stejně nepomůže,“ řekl mu s úsměvem.
„Nic jiného jsem taky od tebe nečekal,“ ušklíbl se Harry chladně a dal se do opisování.
James ho chvíli zamračeně pozoroval, ale poté si sedl na židli, nohy vyhoupl na katedru a začal si prohlížet eseje čtvrtých ročníků.
Když nastala půlnoc, James vstal a pomalu přešel k Harrymu.
„Ještě než opustíš tuto učebnu, měli bychom si ujasnit pár věcí,“ oznámil mu a posadil se naproti němu.
Harry zvedl oči od pergamenu a nebezpečně se ušklíbl.
„Já si ale nic s tebou ujasňovat nemusím,“ odsekl, „prostě stojíme každý na jiné straně. Já na Voldemortově a ty na toho mudlomila,“ poslední slovo řekl znechuceně. Vstal a chtěl už odejít, ale James ho chytl surově za zápěstí.
„Vrať mi tu knihu!“ přikázal mu rozhodně.
„Jakou?“ zeptal se nechápavě, „já jich mám v pokoji spoustu, víš.“
„Nebelvírovu!“ vykřikl netrpělivě, „a přestaň ze sebe dělat blbce! Stačí, že už jsi na jeho straně!“
Harry se na něj pohrdlivě podíval, ale uvnitř se musel velmi ovládat, aby na sobě nedal znát, jak se mu narůstající zoufalství rozlévá po celém těle. Zamyslel se a v ruce se mu objevila kniha, kterou poté hodil na lavici.
„A teď mě už pusť!“ řekl mu znechuceně.
James mu vyhověl a Harry se vzápětí přemístil do své ložnice. Sundal si hábit, pověsil ho do skříně a poté přešel k posteli. Naklonil se k spící Ginny a jemně jí políbil na čelo. Vlezl si k ní pod přikrývku a láskyplně ji objal. Nevím, co bych bez tebe dělal. Smutně se pousmál a po chvíli konečně zavřel oči nad tímto velmi dlouhým dnem.

Následující dny v Bradavicích byly pro Harryho i Ginny plné přetvářky, která se ale bohužel postupně, hlavně u Ginny, změnila na „normální“ chování. Harry se snažil zoufale bránit neustále sílícímu vlivu jeho zmijozelského já, ale nedokázal to. Jak by taky mohl, když se na něj všichni dívali jako na zrádce a James mu každý večer předváděl své arogantní chování, včetně nepřátelství vůči Zmijozelům, i když jeden z nich byl jeho syn. Samozřejmě, že také nezapomněl všem profesorům hned druhý den oznámit, že Harry už nenese jeho příjmení, nýbrž Voldemortovy matky. Ačkoliv se Harry změnil zpátky na Darka, tvrdohlavě se držel svého rozhodnutí, že uchrání Jamese před Azkabanem a nedopustí, aby kouzelnické společenství padlo, přestože všechny nečisté považoval za hmyz, který se musí vymítit.
Hermiona s Ronem se zoufalstvím pozorovali změny v Harryho a Ginnyině chování, protože při každém jejich tajném setkání se tvářili čím dál, tím víc odtažitěji, ale i přesto spolu obě dvojice zachovávali blízký kontakt.
A tak těch pár dní, co zbývalo do začátku Vánočních prázdnin, uběhlo až překvapivě rychle a nastal den odjezdu do Voldemortova sídla.

„Pan Gaunt a slečna Weasleyová,“ promluvil Harry ráno chladně na Filche, stojícího u bradavické brány a držící jmenný seznam žáků odjíždějících za rodinou.
Školník si u jejich jmen okamžitě udělal háček a ustoupil jim z cesty, aby mohli nastoupit do kočáru.
Harry se však posměšně ušklíbl, objal Ginny kolem pasu a přemístil je do Voldemortova přijímacího sálu.

*

Jakmile Lucius Malfoy uviděl, že syn jeho pána se už nenachází v Bradavicích, dal pokyn deseti Voldemortovým bystrozorům, se kterými ještě předtím čekal, skryt ve stínu Zapovězeného lesa, že je čas splnit příkazy Pána zla. Vydal se poté, následován bystrozory, svým aristokratickým krokem sebevědomě k bráně, kterou posléze bez jakýchkoliv Filchových námitek prošel, a zamířil k ředitelově pracovně. U chrliče pronesl univerzální heslo, používané jenom členy školské rady, a spolu se svými kumpány vyjel po točitých schodech. Ani v nejmenším se neobtěžoval klepáním a rovnou vrazil dovnitř. Brumbál, pijící právě čaj, se rozkašlal a překvapeně si svoji „návštěvu“ prohlížel. Malfoy znechucen Brumbálovým kašláním vytáhl pohrdlivě obočí.
„Dobré ráno,“ pozdravil je po chvíli Brumbál.
„Pro ten váš Řád ne,“ řekl mu jízlivě a hodil mu na stůl srolovaný pergamen, ovázaný ministerskou stuhou.
Brumbál ji rychle sundal dolů a začal zamračeně číst.
„To nemůžete myslet vážně,“ řekl zničeně, když ho dočetl.
„Je tam ministrův podpis a pečeť? Je!“ usmál se Malfoy vítězně, „zavolejte ho!“ přikázal mu.
Ředitel, ač se mu to příčilo udělat, pomalu vstal, vhodil do krbu hrst letaxu a požádal Jamese, aby přišel. Poté si sedl zpátky do křesla a vyčkal než se objeví.
James vyšel z krbu a překvapeně se rozhlédl po Brumbálově pracovně.
„Co se to tady-“
„S pověřením ministra kouzel,“ skočil mu do řeči chladně Malfoy, „vás, Jamesi Pottere, z rodu Nebelvírova, zatýkám na základě obvinění z vraždy Lilly Evansové, Petera Pettigrewa a únosu tehdy jednoročního Williama Christophera Gaunta!“ oznámil mu s úsměvem, „chopte se ho!“ přikázal bystrozorům.
James s hrůzou v očích poslouchal Malfoyova slova, z nichž každé mu udělalo hluboký šrám na duši. Při zatýkáni nekladl žádný odpor, protože na to nenašel ani kousek síly.
„Kam ho odvedete?“ zeptal se Brumbál, jenž celý proces s dobře zatajovanou zuřivostí pozoroval.
„Do Azkabanu, kam jinam,“ odpověděl mu potěšeně Lucius Malfoy.
Naposledy se na Brumbála povýšenecky podíval a poté se už vydal za bystrozory, vedoucí spoutaného Jamese, ven z pracovny.
Brumbál se nadechl, aby získal zpátky svůj pověstný klid, a s vitalitou mladíka vyskočil z křesla, přešel ke krbu a za pár sekund opustil místnost.